Na rozdíl od jiných pozdějších reprezentantů byla Vašíčkova cesta mezi nejlepší trošku jiná v tom, že se prosadil přes zámořské juniorské soutěže. Ale zároveň blesková. Z Havlíčkova Brodu vyrazil svého času do pražské Slavie, hrál za juniorku, v létě 1998 posílil kanadský tým Sault Ste. Marie Greyhounds. Na kontě měl šampionát osmnáctiletých, mladí Češi skončili v Malungu čtvrtí, trenér dvacítky Jaroslav Holík s Josefem počítal do základního kádru dvacítky. "Je to velmi perspektivní hokejista, ale hlavně kluk s ryzím přístupem a velkým srdcem. Má před sebou ohromnou budoucnost," říkal tehdy zkušený kouč. Holík musel zabojovat, aby si mohl vzít do švédského Skelleftea kádr podle svých představ. Hokejový svaz moc nesouhlasil s větším počtem krajánků, juniorský výběr jich mohl použít pět. Vašíček byl mezi nimi. Stejně tak Sivek, Kraft nebo Jaroslav Svoboda. A byl z toho premiérový titul!

Zlato z dvacítek, pak hned do NHL

Na mistrovství světa vyšla Vašíčkova hvězda. Téměř dvoumetrový bojovník z Vysočiny byl v úvodních třech utkáních vyhlášen nejlepším hráčem českého týmu, sám se za to skoro omlouval. "Výborně hráli i ostatní," krčil rameny. Švédští žurnalisté tvrdili, že český hokej našel nového Jiřího Dopitu, jenže Vašíček byl originál. Robustní hokejista s výbornou stabilitou, který uměl dát gól, tykal si s kombinacemi, vynikal například i při vhazování. Ve Švédsku tehdy vybojoval svoji první zlatou medaili z velkého podniku. A nikdy na to nezapomněl. "I když se mi povedlo také pár dalších úspěchů, ty dvacítky mám v sobě napořád. První zlato bylo krásné. Měli jsme super partu, našel jsem skvělé kamarády. Jakmile se někde potkáme, vždycky si máme co říci," vyprávěl později. Ve Švédsku si udělal takové oko u skautů Caroliny, že hned následujícíc sezonu kompletně strávil v NHL. Komu z dvacetiletých hokejistů se tohle povede? Za dva roky hrál finále Stanley Cupu, v červnu 2007 držel pohár nad hlavou. Big Joe, jak mu v zámoří přezdívali, plnil do puntíku pokyny trenérů. Dával góly, sváděl urputné souboje. Byl prostě platným dříčem letky dravých Hurikánů. "Po NHL jsem vždycky toužil, když to vyšlo, uvědomil jsem si, že musím makat ještě víc. V Americe nemá nikdo nic jistého," říkal. Po triumfu v play off to v organizaciu Hurricanes poznal na vlastní kůži, Vašíček ještě doma ani neuvítal Stanley Cup a už se v NHL stěhoval. Do Nashvillu. "Je fakt, že jsem v Carolině prožil krásné chvíle, ale každá změna vám může přinést zase něco nového. Beru to pozitivně," zmínil. To byl celý on. Jiný by byl naštvaný, že mu klub dal přednost před Scottem Walkerem, jenž od Predatorů putoval opačným směrem, Vašíček ovšem zůstal nad věcí. "Když jsem mohl přivézt Stanley Cup do Brodu, byly to pro mě jedny z nejrásnějších chvil v životě. Radost jsem si vychutnal s Frantou Kaberlem v Kladně, pohár jsem vzal také do Ledče nebo do Světlé nad Sázavou. Užili jsme si to parádně," liboval si. 

Kluci se snažili, Pepa dělal bábovičky

Celá Vysočina definitivně věděla, že má dalšího skvělého šampiona. Ve městě, kde vyrostli Jaroslav a Jiří Holíkové, Suchý, Augusta, Chalupa, Benák, Vlk, Martínek najednou zářil Vašíček. Jak vzpomínali pamětníci, jeho kariéra prý přitom nezačala slavně. "Při náboru do hokejové přípravky se všichni ostatní snažili, a Pepa si zatím v koutku kluziště dělal ze sněhu bábovičky," smál se při oslavách Stanley Cupu Josefův první trenér František Strašil. Vašíček byl tenkrát naměkko. "Spnilo se mi přání z dětství, kdy jsem chodil hrát denně před barák," přiznal. Vždycky byl hodně svědomitý, poctivý a odhodlaný. Josefovi hodně pomohli rodiče. Tatínek vyměnil svého času Havlíčkův Brod za Prahu, aby byl synovi během angažmá ve Slavii co nejblíž, Vašíček měl oporu i v mamince, vyhlášené zubařce. I díky nim se protlačil do NHL, kde strávil šest sezon. Jednu mu vzala výluka, ročník 2004-05 prožil v pražské Slavii. A korunoval ho zlatou medailí z mistrovství světa ve Vídni! Když zvažoval, kam během přestávky v NHL jít, měl hned jasno. "Ve Slavii jsem vyrostl, dost klubu dlužím. Ozval se mi Vláďa Růžička a já vůbec nepochyboval," hlásil. Červenobílí měli silný tým mj. s Pálffym, Stümpelem nebo Vlasákem, ale v play off nepřešli první kolo. Vašíček byl tudíž k dispozici národnímu týmu. První starty si připsal na jaře 2003, přijel tehdy s klubovým spoluhráčem Radimem Vrbatou do přípravy na MS ve Finsku a sehrál celý turnaj. O rok později čekal marně, Slavomír Lener sestavil pro pražský turnaj sestavu bez něj, ani na Světovém poháru si moc nezahrál. Tehdy končila jedna generace hokejistů, Vašíček musel počkat. Ve Vídni si všechno vynahradil. "Hlavou mi občas bleskne vzpomínka na to, jak dal Pepík ve finále gól Kanadě do prázdné brány. Bylo jasné, že jsme mistři světa," přiznává Vladimír Růžička. Podobnou pečeť na triumf razítkovali jen vyvolení. V roce 1959 Miroslav Vlach, na jaře 1985 Jiří Lála. A ve Vídni 2005 jeden z nejslušnějších a neojblíbenějších hokejistů naší historie.

Vídeň? Životní úspěch, na to se nedá zapomenout

Vašíček si toho vážil. "Byl to životní úspěch, nedá se na to zapomenout. Měl jsem možnost být v jednom týmu s Jágrem nebo Strakou, fakt si toho cením," říkal. Jeho hokejový příběh brzy dostal jiný směr. Ačkoli v NHL platil za poctivce, který má pro tým značný přínos, v létě 2008 se za Atlantikem rozloučil. Stalo se po sezoně u New York Islanders, kde válel s velkým kamarádem Radkem Martínkem. Stihl 81 utkání a 35 bodů, na smlouvu čekal ještě v srpnu. Když nepřišla nabídka podle jeho představ, zvolil Rusko. Konkrétně Jaroslavl. "Přemýšlel jsem o tom delší dobu, teď je čas na změnu. Návrh ze strany Lokomotivu mě potěšil, budu hrát ve výborném klubu se skvělými hráči," konstatoval. První rok válel s dávným kamarádem Zbyňkem Irglem nebo s Alexejem Jašinem. Pak spoluhráče změnil, v sezoně 2010-11 si nemohl vynachválit souhru s Pavolem Demitrou. "Díky němu mi body přibývaly úplně samy, třeba proti Čerepovci jsem jich udělal pět," děkoval parťákovi. Svým způsobem měl v Jaroslavli smůlu: tým dvakrát skončil druhý a jednou třetí. Gagarinův pohár se nekonal, ale na druhou stranu - co by jiní za podobnou bilanci dali. "V Jaroslavli jsem spokojený, nic mi tam nechybí," opakoval pravidelně. V únoru 2010 se odtud probojoval na olympiádu. "Událost jako hrom. Něco takového vás potká jednou za kariéru. Koupil jsem si dokonce kameru, abych si mohl leccos natočit a pak se jednou na všechno v klidu podívat," překvapil ve Vancouveru. Od té doby si žádný velký turnaj s národním týmem nepřipsal. Před šampionátem 2010 se zranil, fit nebyl ani letos, do Bratislavy jeli jiní. "Co naděláte. To víte, že bych moc chtěl, ale člověk to musí přijmout. Hlavně se potřebuju dát zdravotně dohromady," říkal. Když letos v létě uslyšel dotaz, zda by bylo možné udělat větší rozhovor, jen se omluvil. "Nechme to, až začne nový ročník," usmál se. Mluvit o něčem jen tak, to nebyl Josefův styl. Stejně tak si hlídal soukromí. "Víte, nejšťastnější jsem v Brodě. S tátou jsme tam před lety otevřeli penzión, já v něm původně bydlel, ale pak jsme si s přítelkyní Míšou zařídil nedaleko odtud dům. Bydlet ve vlastním, to bylo naše velké přání," vyprávěl před časem. Letos doplnil, že po třicítce vidí některé věci jinak. "Jsem starší, asi vyzrálejší. Myslím, že není daleko doba, kdy se s přítelkyní vezmeme, chtěli bychom založit rodinu," plánoval. Ve milovaném městě ho měli všichni rádi. Třeba proto, že se choval jako kdysi. "Moc fandím místním Rebelům. Jak mám čas, lovím na internetu výsledky, v létě jsem se na ně vždycky chodil koukat osobně. Všechny kluky znám." Kdo ví, třeba by se podobně jako fotbalista Jan Koller jednou vrátil ke kořenům a hrál jen tak pro radost. První ligu, nebo klidně i krajský přebor. Ale už na to bohužel nedojde. Angažmá, které mu tak vyhovovalo, Vašíčka nakonec stálo život. Ve středu 7. září 2011 tragicky zahynul při leteckém neštěstí u Jaroslavle. Je to šílená nespravedlnost, ale báječný hokejista a skvělý človek už dává góly tam nahoře...